Pravidelné zasílání novinek o koncertech
CZ | EN
Tindersticks

Tindersticks

3.12.2008 20:00 - Divadlo Archa

Diváci se mohou těšit nejen na tradiční melancholické melodie a jemný humor, ale i na svěží energii, která provází jejich obnovené koncertování. Nová deska vznikla pět let po předcházejícím počinu této kapely pocházející z Nottinghamu, jejíž tři zákládající členové jsou nyní rozeseti po celé Evropě. Od roku 2003, kdy vydali „Waiting For The Moon”, vpodstatě Tindersticks nefungovali. Stuart A. Staples, frontman, zpěvák a kytarista, mezi tím vydal dvě sólová alba, která mu dala dle jeho názoru šanci na krystalizaci toho, co si přál od desky celé kapely. „The Hungry Saw“ vznikla za osm dnů v neformální atmosféře studia, které Staples vybudoval ve svém domě ve francouzském Limousin, kam se přestěhoval se ženou a dětmi z Londýna. Nahrávání se zúčastnili pouze další dva zakládající členové Neil Fraser a David Boulter. „Vydání tohoto alba, poté co jsme byli tak dlouho sami, je skvělé, vzrušující, zároveň ale máme starost, jak to dopadne. Tindersticks se totiž nenacházejí na konci, jsou na začátku!“, říká Stuart A. Staples. Koncert začíná ve 20 hodin. Vstupenky jsou k dostání v pokladně Divadla Archa za 740 Kč a v sítích Ticketpro a Ticketportal za 790 Kč včetně poplatků. Na místě před koncertem bude platit cena 790 Kč.

Hodně skladeb vzniklo zachycením tvořivé nálady, kdy nápady přicházely velmi rychle. Je to poprvé, kdy jsme měli příliš mnoho písní. Mohlo to být delší album, byli jsme ale nemilosrdní, co se týká volby výsledného materiálu,“ říká k nové desce Staples. Dodává, že prostřední část alba – od skladeb „The Hungry Saw” po „All The Love” - je plná písní, u kterých „nemohu říci, že chápu, proč jsem je napsal. Jsou jako sny, těžko zachytitelné. Zároveň je považuji za nejlepší…“ Nyní Tindersticks tvoří tři zakládající členové – Stuart A. Staples, kytarista Neil Fraser a klávesista David Boulter – kteří vyrostli v Nottinghamu na stejné hudbě, se stejnými pocity, co je správné a špatné. „Možná, že se Tindersticks stali příliš velkým zvířetem – neustále jsme jej museli krmit nápady a penězi. Nejtěžší ale bylo nezapadnout do stereotypů v rámci všech šesti lidí, kteří byli členy. Nyní po všech změnách jsme si uchovali stejné pocity, ale podívali jsme se na ně z nových úhlů. Dostali jsme se ke skutečným základům, proč děláme hudbu,” vysvětluje Stuart A. Staples.
Tindersticks vznikli v roce 1991 a od skromných počátků během více než deseti let dosáhli všeho od vystupování v Royal Albert Hall až po duety s Isabellou Rossellini. Nikdy asi nečekali, že si jejich stejnojmenné album z roku 1993 získá tolik pozornosti. Bylo oceněno jako album roku v několika médiích. Baryton Stuarta A. Staplese byl přirovnán k Leonardu Cohenovi, Nicku Cavovi či Scottu Walkerovi. Skladby jako „City Sickness”, „Jism”, „Marbles” nebo „The Not Knowing” zaujaly upřímností a vášní, která nabídla alternativu k v té době vládnoucímu indie-popu.
Druhé album z roku 1995, pojmenované opět mírně perverzně stejně jako kapela, stavělo na základech toho prvního. Nabídlo skladby jako „Tiny Tears” nebo „No More Affairs”. Jedna z recenzí jej pojmenovala jako „vlak duchů, který se blíží na předměstí města přeludů”. Na třetí desce „Curtains“ z roku 1997 ve skladbě „The Ballad Of Tindersticks” Stuart šeptal: „Kdy ztratíte schopnost udělat krok zpět a pocítit svoji vlastní směšnost? Jsou to jenom písně … my jsme umělci, jsme citliví a důležití, skláníme svoje hlavy.” Byl to náznak toho, jak Tindersticks připadala celá ta sláva a mediální ohlasy nepříjemné. „Všichni okolo nás bláznili, úplně mě to překvapilo,” uvádí nyní zpětně Stuart a pokračuje: „Nikdy jsem plně nedocenil raná alba. Dostala se sama někam výše dříve, než jsme toho dosáhli my. Pořád nevím, zda lidé pochopili, o co o nich jde, nebo, zda si z nich vzali to, co sami chtěli. Byl jsem spokojený s hudbou, ale mnohem méně s tím, že jsem vystupoval před lidmi.” Přesto jejich další album „Simple Pleasure” dosáhlo ještě většího ohlasu a ještě větší působivosti. V několika skladbách se objevil soul a gospel. „Toto album bylo o boření starých věcí a o začátku v bodu nula. Soul jsme cítili všichni uvnitř sebe,” doplňuje Stuart. Následující „Can Our Love” z roku 2001 pokračovalo ve spojování toho nejemotivnějšího z mnoha žánrů, bylo jak plné bolesti („Tricklin´”), tak i naděje a útěchy („Chilitetime”).  
Po albu „Waiting For The Moon” přišla řada změn. Stuart se přestěhoval do Francie. „To, co jsem potřeboval, byl prostor. Nikdy jsem nesnil o životě na francouzském venkově, ale já i moje žena jsme měli pocit, že jsme v Londýně jako ve vězení… na ulicích i ve studiu. Samozřejmě jednu věc získáte, další tím ztratíte. Ale pocit vnitřní prostoru mě hodně změnil. Když jsem napsal „Say Goodbye To The City” bylo to, jako bych říkal – je čas jít dál. Nyní cítím, že to byla změna k lepšímu. Než, abychom zůstali trčet v jednom způsobu vytváření hudby, stejných vztazích v kapele, známých prostorách. Nyní nic z minulosti neexistuje, nejsem v pasti. Všechno je křehčí, ale když se to dá dohromady, je skutečně silné. Před tím byla kapela pevná, fantastická, ale po všech těch letech potřebujete nové zvuky a vstupy. Potřebujete vidět, kam to vede.“
Nakonec ale „staré dalo zrod novému”. Poté, co odehráli Tindersticks výjimečný koncert „Don´t Look Back” v roce 2006 v londýnském Barbican Centru, který vzdal poctu velmi vlivnému druhému albu, najednou měla kapela pocit uzavřeného kruhu. „Dali jsme průchod nostalgii a to nám ukázalo budoucnost. Museli jsme věci převrátit naruby a postavit na nové místo. Ten večer nás nakopl, ukázal se jako správný katalyzátor…. Z mého pohledu, co má nové album a co jsem dlouho nepocítil, je svěžest, každý byl vtáhnut do tvorby, každý něco chtěl, každý se o něco snažil. V srdci toho alba je srdce, co tepe rytmem,” uzavírá Stuart.